Dřevěné spojovací prostředky jsou důležitou součástí ohýbaných celodřevěných spojů používaných pro protézování. Nehrají v nich pouze roli pojistnou (jako je tomu např. u kolíků v rybinových spojích definujících polohu), ale jsou nosné. V současné době však chybí v normách podklady pro jejich návrh. 

Tradiční tesařské spoje využívající dřevěné spojovací prostředky – kolíky byly používány již od starověku. Spolehlivost celodřevěných spojů se postupně zvyšovala s rozvojem technického vybavení a vycházela výhradně z praktických zkušeností a technické zručnosti zhotovitelů. Nejširší uplatnění celodřevěných spojů v konstrukcích bylo zaznamenáno koncem 19. století. Od první poloviny 20. století, kdy se začaly postupy pro navrhování dřevěných konstrukcí standardizovat, používání dřevěných spojovacích prostředků upadlo. Důvodem byla zejména jednoduchost výroby podmíněná rozvojem průmyslu a méně variabilní, homogennější a izotropní vlastnosti ocelových spojovacích prostředků, které postupně nahradily ty dřevěné. V současném spojování dřevěných prvků tedy zcela dominují ocelové spojovací prostředky, jejichž použití je usnadněno příslušnými pravidly a normami. V posledních letech obnovená a stále se zvyšující poptávka od projektantů po celodřevěných spojích „volá“ po doplnění stávajících pravidel a norem, resp. po vytvoření nových normativních podkladů za účelem spolehlivého navrhování spojů využívajících tradiční dřevěné spojovací prostředky – kolíky. Standardizace chování takového konstrukčního materiálu jako je dřevo s sebou přináší řadu otázek a vyžaduje rozsáhlé experimentální šetření, zejména v oblasti mechanického chování různě konfigurovaných a různým způsobem zatížených celodřevěných konstrukčních spojů. Nasazení celodřevěných spojů při výstavbách nových konstrukcí, ale zejména při rekonstrukcích historicky cenných staveb umožní zachování původního kulturního dědictví budoucím generacím.