Při zkouškách šlo o ověření návrhových diagramů v oblasti tahu u hmoždíkových spojů. Jednou z příčin bylo i sledované pootáčení hmoždíku během zkoušek samostatných spojovacích prostředků. Toto pootočení zapřičiňuje, že při vyšších namáháních už nejsou hmoždíky ve spoji namáhány na smyk a jejich tuhostní potenciál není využit. Plně se mohou zapojit pouze v případě, že se od sebe pláty neoddělují. Tomu pomáhají precizně podkosená čela, ne však vždy dostatečně. Kombinace s ohybovým namáháním by působila příznivě.

Spoj byl zkoušen v čistém tahu, rozměr vzozku byl přizpůsoben zatěžovacímu stroji MTS (100×120×1500 mm), hmoždíky byly dubové, kolíky bukové. Délka samotného spoje byla L_p=3,75h, což je nejkratší doporučená délka v metodice pro hmoždíkové spoje. Po první zkoušce byl spoj doplněn dvěma dřevěnými kolíky vsazenými našikmo – ve směru proti zatěžování a opět zatěžován.

Výsledky destruktivních zkoušek jsou vztaženy ke skutečné vlhkosti vzorků – odhad pro dlouhodobě uskladněné vzorky v interiéru je 12,0 %.